#: locale=cs
## Tour
### Description
tour.description = Virtuální prohlídka výstavy "Nad slunce krásnější", kterou připravila Západočeská galerie v Plzni.
### Title
tour.name = "Nad slunce krásnější"
## Skin
### Button
Button_1B998D00_16C4_0505_41AD_67CAA4AAEFE0.label = O GALERII
Button_1B998D00_16C4_0505_41AD_67CAA4AAEFE0_mobile.label = O GALERII
Button_1B999D00_16C4_0505_41AB_D0C2E7857448.label = NAVIGACE
Button_1B999D00_16C4_0505_41AB_D0C2E7857448_mobile.label = NAVIGACE
Button_1B9A3D00_16C4_0505_41B2_6830155B7D52.label = REALTOR
Button_1B9A4D00_16C4_0505_4193_E0EA69B0CBB0.label = FLOORPLAN
Button_1B9A5D00_16C4_0505_41B0_D18F25F377C4.label = FOTOGALERIE
Button_1B9A5D00_16C4_0505_41B0_D18F25F377C4_mobile.label = FOTKY
Button_1B9A6D00_16C4_0505_4197_F2108627CC98.label = KDE JSME
Button_1B9A6D00_16C4_0505_4197_F2108627CC98_mobile.label = KDE JSME
Button_221B5648_0C06_E5FD_4198_40C786948FF0.label = lorem ipsum
Button_221B5648_0C06_E5FD_4198_40C786948FF0_mobile.label = lorem ipsum
Button_23F057B8_0C0A_629D_41A2_CD6BDCDB0145.label = Náš web
Button_23F057B8_0C0A_629D_41A2_CD6BDCDB0145_mobile.label = Náš web
Button_C08D0750_EF95_B4C5_41E8_70869BBB305F.label = TIRÁŽ
Button_C7743FAA_AF4E_9E9C_41C4_CC8E52C51B6F_mobile.label = Náš web
Button_C86421AC_AF57_8295_41DE_385253D71C12_mobile.label = VÝSTAVA
Button_C8ED858C_AF72_8295_41E4_C98C79BBC6AE.label = Náš web
Button_CD4B4221_EFF4_8C47_41E8_E14B2EDB3681_mobile.label = TIRÁŽ
Button_F5A6F381_AFB3_868F_41C5_82E2E968A732.label = O VÝSTAVĚ
### Multiline Text
HTMLText_221B6648_0C06_E5FD_41A0_77851DC2C548.html = ___
Západočeská galerie v Plzni
vÝSTAVNÍ SÍŇ MASNÉ KRÁMY
Pražská 353/18, 301 00 Plzeň 3
Otevírací doba:
pondělí: Zavřeno
úterý – neděle: 10:00 – 18:00
ZÁPADOČESKÁ GALERIE V PLZNI
Výstavní síň Masné krámy
Pražská 18, 301 00 Plzeň
Otevírací doba:
pondělí: zavřeno
úterý – neděle: 10:00 – 18:00
___
„NAD SLUNCE KRÁSNĚJŠÍ“
Plzeňská madona a krásný sloh
Plzeňská madona je umělecky nejcennějším a po staletí nejuctívanějším uměleckým dílem v Plzni. Unikátní opuková socha z první poloviny osmdesátých let 14. století byla objednána německými rytíři, správci farního kostela sv. Bartoloměje v Plzni, z pražské katedrální huti pro právě dokončený chór tehdy budovaného městského kostela a od té doby je stále na svém místě. Výstava představuje tuto mezinárodně významnou památku v širokých náboženských a kulturně historických souvislostech jako jeden z prototypů tzv. krásných madon a nejranějších příkladů krásného slohu, varianty internacionální gotiky závěru 14. století.
Výstava připravená za spolupráce několika odborných institucí sleduje široké souvislosti vzniku Madony v pražském duchovním prostředí královského a arcibiskupského dvora a intelektuálního okruhu pražské univerzity, a představuje její kult a reflexi v hranicích Českého království i mimo něj. Zároveň zaměřuje pozornost na tzv. druhý život Plzeňské madony, na specifika úcty k této soše a její výtvarné projevy. Samostatný oddíl představuje vznik krásného slohu jako komplexní obrazové formy v prostředí pražského kulturního a duchovního okruhu třetí čtvrtiny 14. století. Dále jsou prezentovány její kultické a kompoziční varianty z mladších období, s hlavním zaměřením na díla vzniklá v 15. století. Barokní a novodobý kult Plzeňské madony je představen prostřednictvím lokálních reflexí ve výtvarném umění. Představena je i procesní korouhev s vyobrazením sv. Václava a Plzeňské madony, pod níž putovali plzeňští měšťané na pozvání pražského arcibiskupa Matouše Ferdinanda Sobka z Bilenberka v oktávu svátku sv. Vaclava, totiž 5. října roku 1672, k hrobu sv. Václave ve svatovítské katedrále.
Významnost a jedinečnost výstavy umocňuje dočasné zapůjčení samotného originálu sochy, který bylo doposud možné vnímat pouze z velké vzdálenosti na hlavním oltáři chrámu sv. Bartoloměje v Plzni.
Záštitu nad výstavou převzali Ilona Mauritzová, hejtmanka Plzeňského kraje, Martin Baxa, primátor města Plzně, Tomáš Holub, biskup plzeňský, a Česká biskupská konference.
„NAD SLUNCE KRÁSNĚJŠÍ“. Plzeňská madona a krásný sloh
27/11/2020 – 6/6/2021
Autoři výstavy: Petr Jindra, Michaela Ottová
Kurátor výstavy: Petr Jindra
Spolupráce: Ústav dějin křesťanského umění Katolická teologická fakulta Univerzita Karlova, Jan Klípa, Aleš Mudra, Robert Novotný.
„NAD SLUNCE KRÁSNĚJŠÍ“.
Plzeňská madona a krásný sloh
Plzeňská madona je umělecky nejcennějším a po staletí nejuctívanějším uměleckým dílem v Plzni. Unikátní opuková socha z první poloviny osmdesátých let 14. století byla objednána německými rytíři, správci farního kostela sv. Bartoloměje v Plzni, z pražské katedrální huti pro právě dokončený chór tehdy budovaného městského kostela a od té doby je stále na svém místě. Výstava představuje tuto mezinárodně významnou památku v širokých náboženských a kulturně historických souvislostech jako jeden z prototypů tzv. krásných madon a nejranějších příkladů krásného slohu, varianty internacionální gotiky závěru 14. století.
Výstava připravená za spolupráce několika odborných institucí sleduje široké souvislosti vzniku Madony v pražském duchovním prostředí královského a arcibiskupského dvora a intelektuálního okruhu pražské univerzity, a představuje její kult a reflexi v hranicích Českého království i mimo něj. Zároveň zaměřuje pozornost na tzv. druhý život Plzeňské madony, na specifika úcty k této soše a její výtvarné projevy. Samostatný oddíl představuje vznik krásného slohu jako komplexní obrazové formy v prostředí pražského kulturního a duchovního okruhu třetí čtvrtiny 14. století. Dále jsou prezentovány její kultické a kompoziční varianty z mladších období, s hlavním zaměřením na díla vzniklá v 15. století. Barokní a novodobý kult Plzeňské madony je představen prostřednictvím lokálních reflexí ve výtvarném umění. Představena je i procesní korouhev s vyobrazením sv. Václava a Plzeňské madony, pod níž putovali plzeňští měšťané na pozvání pražského arcibiskupa Matouše Ferdinanda Sobka z Bilenberka v oktávu svátku sv. Vaclava, totiž 5. října roku 1672, k hrobu sv. Václave ve svatovítské katedrále.
Významnost a jedinečnost výstavy umocňuje dočasné zapůjčení samotného originálu sochy, který bylo doposud možné vnímat pouze z velké vzdálenosti na hlavním oltáři chrámu sv. Bartoloměje v Plzni.
Záštitu nad výstavou převzali Ilona Mauritzová, hejtmanka Plzeňského kraje, Martin Baxa, primátor města Plzně, Tomáš Holub, biskup plzeňský, a Česká biskupská konference.
„NAD SLUNCE KRÁSNĚJŠÍ“. Plzeňská madona a krásný sloh
27/11/2020 – 6/6/2021
Autoři výstavy: Petr Jindra, Michaela Ottová
Kurátor výstavy: Petr Jindra
Spolupráce: Ústav dějin křesťanského umění Katolická teologická fakulta Univerzita Karlova, Jan Klípa, Aleš Mudra, Robert Novotný.
NAD SLUNCE KRÁSNĚJŠÍ
Plzeňská madona a krásný sloh
Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy
27/11/2020 – 6/6/2021
Autoři výstavy: Petr Jindra, Michaela Ottová
Odborná spolupráce: Jan Klípa, Aleš Mudra
Asistent výstavy: Petr Jindra, Markéta Baštová
Texty: Petr Jindra, Michaela Ottová
Architektonické řešení: Zbyněk Baladrán
Grafické řešení: Bušek&Dienstbier
Jazyková redakce: Lenka Jindrová
Překlad do angličtiny: Adrian Dean
Výroba: Vetamber, s. r. o.
Výroba textových prvků: Dragonprint, s. r. o.
Instalace: Petr Kutek, Jiří Macek, Miroslav Tázler
Propagace: Gabriela Darebná, Ondřej Kozibratka
Edukační a doprovodný program: Marcela Štýbrová, Patricie Císlerová, Jiří Hlobil
Restaurátorská příprava exponátů: restaurátorské oddělení Národní galerie v Praze, Theodora
Popová
Děkujeme těmto zapůjčitelům:
Arcibiskupství pražské (Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, ŘKF u katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha, Praha-Hradčany, ŘKF Unhošť); Archiv města Plzně; Bayerisches Nationalmuseum, München; Benediktinské arciopatství Břevnov; Biskupství brněnské (ŘKF Netín); Biskupství českobudějovické (ŘKF Bělčice, ŘKF Deštná, ŘKF Hroby); Biskupství litoměřické (ŘKF Chomutova, ŘKF Horní Police, ŘKF Libochovice, ŘKF Raspenava, ŘKF Těchlovice); Biskupství plzeňské (ŘKF Cheb, ŘKF Kralovice, ŘKF Plzeň u katedrály sv. Bartoloměje, ŘKF Sokolov, ŘKF Švihov); Dům historie Přešticka; Klášter dominikánů Plzeň; Kulturhistorisches Museum Görlitz; Moravská galerie v Brně; Muzeum středního Pootaví Strakonice; Muzeum umění Olomouc; Národní galerie v Praze; Národní knihovna; Národní muzeum; Národní památkový ústav, ÚPS v Českých Budějovicích; Národní památkový ústav, ÚPS v Kroměříži; Oblastní muzeum v Chomutově; Oblastní muzeum v Litoměřicích; Provincie řádu minoritů v České republice; Regionální muzeum v Českém Krumlově; Regionální muzeum v Kolíně; Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích; Správa Pražského hradu; Stadtmuseum Meißen; Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje; Uměleckoprůmyslové museum v Praze; Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě; Západočeské muzeum v Plzni
Zvláštní poděkování:
Eva Balaštíková, Stanislav Gryń, OFM, Lada Hlaváčková, Štěpánka Chlumská, Vladimír Kelnar, Vojtěch Novotný, Adam Pokorný, Jan Pražan, Eva Procházková, Adam Skála, Vojtěch Soudský, OP, Jiří Vácha, Lenka Vaňková, Vít Vlnas, Marie Vymazalová, Matthias Weniger, Marius Winzeler, Marie Zettlová Výstava byla připravena ve spolupráci s Katolickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy. Projekt byl realizován za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Státního fondu kultury České republiky a města Plzně. Záštitu na výstavou převzali: Jeho Excelence Mons. ThLic. Tomáš Holub, Th.D., biskup plzeňský; Česká biskupská konference; doc. PaedDr. Ilona Mauritzová, Ph.D., hejtmanka Plzeňského kraje; Mgr. Martin Baxa, primátor města Plzně
O galerii
Západočeská galerie v Plzni patří k nejvýznamnějším galerijním institucím v České republice. Její sbírky pokrývají období od 14. století po současnost a vedle jednotlivých špičkových děl obsahují kvalitní soubory umění 19. století, umění přelomu století a české moderny, zahrnující zvláště hodnotnou sbírku kubismu. Sbírkový fond v současnosti čítá přes 10 000 děl.
Západočeská galerie v Plzni využívá k výstavním účelům dva historické objekty v centru města - někdejší středověkou tržnici, od r. 1972 výstavní síň „Masné krámy“, a zrekonstruovaný goticko-renesanční dům č. p. 13 v Pražské ulici, tzv. výstavní síň "13".
Náročný výstavní program, vydavatelská činnost a kvalita sbírek řadí Západočeskou galerii v Plzni k nejvýznamnějším muzeím a galeriím v republice. Ve výstavních síních představuje krátkodobé výstavní projekty. Otevřeno je denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.
TITLE
Subtitle
Lorem ipsum dolor sit amet, consectetuer adipiscing elit. Aenean commodo ligula eget dolor. Aenean massa. Cum sociis natoque penatibus et magnis dis parturient montes, nascetur ridiculus mus. Donec quam felis, ultricies nec, pellentesque eu, pretium quis, sem. Nulla consequat massa quis enim. Donec pede justo, fringilla vel, aliquet nec, vulputate eget, arcu. In enim justo, rhoncus ut, imperdiet a, venenatis vitae, justo. Nullam dictum felis eu pede mollis pretium. Integer tincidunt. Cras dapibus. Vivamus elementum semper nisi. Aenean vulputate eleifend tellus.
O GALERII
Západočeská galerie v Plzni patří k nejvýznamnějším galerijním institucím v České republice. Její sbírky pokrývají období od 14. století po současnost a vedle jednotlivých špičkových děl obsahují kvalitní soubory umění 19. století, umění přelomu století a české moderny, zahrnující zvláště hodnotnou sbírku kubismu. Sbírkový fond v současnosti čítá přes 10 000 děl.
Západočeská galerie v Plzni využívá k výstavním účelům dva historické objekty v centru města - někdejší středověkou tržnici, od r. 1972 výstavní síň „Masné krámy“, a zrekonstruovaný goticko-renesanční dům č. p. 13 v Pražské ulici, tzv. výstavní síň "13".
Náročný výstavní program, vydavatelská činnost a kvalita sbírek řadí Západočeskou galerii v Plzni k nejvýznamnějším muzeím a galeriím v republice. Ve výstavních síních představuje krátkodobé výstavní projekty. Otevřeno je denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.
NAD SLUNCE KRÁSNĚJŠÍ
Plzeňská madona a krásný sloh
Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy
27/11/2020 – 6/6/2021
Autoři výstavy: Petr Jindra, Michaela Ottová
Odborná spolupráce: Jan Klípa, Aleš Mudra
Asistent výstavy: Petr Jindra, Markéta Baštová
Texty: Petr Jindra, Michaela Ottová
Architektonické řešení: Zbyněk Baladrán
Grafické řešení: Bušek&Dienstbier
Jazyková redakce: Lenka Jindrová
Překlad do angličtiny: Adrian Dean
Výroba: Vetamber, s. r. o.
Výroba textových prvků: Dragonprint, s. r. o.
Instalace: Petr Kutek, Jiří Macek, Miroslav Tázler
Propagace: Gabriela Darebná, Ondřej Kozibratka
Edukační a doprovodný program: Marcela Štýbrová, Patricie Císlerová, Jiří Hlobil
Restaurátorská příprava exponátů: restaurátorské oddělení Národní galerie v Praze, Theodora
Popová
Děkujeme těmto zapůjčitelů:
Arcibiskupství pražské (Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, ŘKF u katedrály sv. Víta, Václava a
Vojtěcha, Praha-Hradčany, ŘKF Unhošť); Archiv města Plzně; Bayerisches Nationalmuseum,
München; Benediktinské arciopatství Břevnov; Biskupství brněnské (ŘKF Netín); Biskupství
českobudějovické (ŘKF Bělčice, ŘKF Deštná, ŘKF Hroby); Biskupství litoměřické (ŘKF Chomutova, ŘKF
Horní Police, ŘKF Libochovice, ŘKF Raspenava, ŘKF Těchlovice); Biskupství plzeňské (ŘKF Cheb, ŘKF
Kralovice, ŘKF Plzeň u katedrály sv. Bartoloměje, ŘKF Sokolov, ŘKF Švihov); Dům historie Přešticka;
Klášter dominikánů Plzeň; Kulturhistorisches Museum Görlitz; Moravská galerie v Brně; Muzeum
středního Pootaví Strakonice; Muzeum umění Olomouc; Národní galerie v Praze; Národní knihovna;
Národní muzeum; Národní památkový ústav, ÚPS v Českých Budějovicích; Národní památkový ústav,
ÚPS v Kroměříži; Oblastní muzeum v Chomutově; Oblastní muzeum v Litoměřicích; Provincie řádu
minoritů v České republice; Regionální muzeum v Českém Krumlově; Regionální muzeum v Kolíně;
Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích; Správa Pražského hradu; Stadtmuseum
Meißen; Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje; Uměleckoprůmyslové museum v Praze;
Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě; Západočeské muzeum v Plzni
Zvláštní poděkování:
Eva Balaštíková, Stanislav Gryń, OFM, Lada Hlaváčková, Štěpánka Chlumská, Vladimír Kelnar, Vojtěch
Novotný, Adam Pokorný, Jan Pražan, Eva Procházková, Adam Skála, Vojtěch Soudský, OP, Jiří Vácha,
Lenka Vaňková, Vít Vlnas, Marie Vymazalová, Matthias Weniger, Marius Winzeler, Marie Zettlová
Výstava byla připravena ve spolupráci s Katolickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy.
Projekt byl realizován za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Státního fondu
kultury České republiky a města Plzně.
Záštitu na výstavou převzali:
Jeho Excelence Mons. ThLic. Tomáš Holub, Th.D., biskup plzeňský; Česká biskupská konference; doc.
PaedDr. Ilona Mauritzová, Ph.D., hejtmanka Plzeňského kraje; Mgr. Martin Baxa, primátor města
Plzně
• Praha, první desetiletí 15. století
• Dřevo, polychromie, zlacení
• Údlice, kostel Povýšení sv. Kříže
• ŘKF Chomutov, zapůjčeno do Oblastního muzea v Chomutově
• před r. 1932
• porcelán, bílý, glazovaný
• dle objednávky L. Lábka vyrobila porcelánka ve Volkstedt-Rudolfstadtu v Durynsku
• Západní Čechy (?), 2. čtvrtina 15. století, doplněno v 17. století
• Hřeben (Hartenberg), hradní kaple sv. Tří králů
• Dřevo, barokní polychromie, gravírování, zlacení, středověká relikvie roušky Panny Marie vložená při barokizaci sochy
• ŘKF Sokolov, depozitář Plzeňské diecéze
• Praha, Svatovítská huť, Jan Parléř (?), kolem 1390, kopie před rokem 2006
• Umělý kámen, polychromie (originál: opuka, polychromie) Šternberk, klášter augustiniánů-kanovníků (?)
• ŘKF Šternberk, zapůjčeno do Arcidiecézního muzea Olomouc (originál)
• Muzeum umění Olomouc (kopie)
• Praha, Mistr Madony ze Žebráku, mezi 1375–1390
• Lipové dřevo, polychromie, zlacení
• Žebrák, kostel sv. Vavřince, boční oltář Panny Marie
• Arcibiskupství pražské, zapůjčeno do Národní galerie v Praze
• Praha / jižní Čechy, kolem 1400
• Lipové dřevo, zbytky původní polychromie
• Český Krumlov, minoritský klášter s kostelem Božího Těla
• Národní galerie v Praze
· Plzeň (?), 18. století (?)
· Lipové (?) dřevo, polychromie
· Plzeň, Západočeské muzeum – Národopisné muzeum Plzeňska
• Praha, katedrální huť u sv. Víta, kolem 1380–1390
• Bělohorská opuka, zbytky polychromie a zlacení
• Milín – Slivice o. Příbram), Kostel sv. Petra
• ŘKF Slivice – Milín
• Dlouhodobě zapůčeno v Národní galerii v Praze
Socha sv. Petra ze Slivice představuje obměnu zrcadlově převrácené kompozice Plzeňské madony, a to jak v postoji, ponderaci a pohybu, tak ve schématu draperie. Polychromie byla od počátku pouze v inkarnátu, vlasech a vousech; přírodní barevnost opuky v draperii doplňovalo zlacení lemů. Jde nejspíše o kultickou sochu určenou k bezprostřední komunikaci s vnímatelem; vzrušený, zarmoucený výraz tváře apoštola zřejmě zachycuje jeho lítost poté, co zapřel Krista. Osoba apoštola Petra byla v situaci papežského schizmatu zásadním symbolem jednoty. Devoční charakter by odpovídal hypotéze o původním určení sochy do kaple arcibiskupské tvrze v Příbrami. Kaple má formu malého arkýře, odděleného od přilehlého sálu dveřmi, čímž vznikl intimní prostor vhodný k osobním formám zbožnosti.
Praha, 80. léta 14. století
Lipové dřevo, původní polychromie
Dolní Vltavice, asi soukromý majetek, zakoupeno od starožitníka Josefa Starhoně z Českého Krumlova
Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou
· Praha, svatovítská huť, kolem 1380
· Vápenec, zbytky polychromie
· Český Krumlov, klášter klarisek (?); do roku 1966
ve výklenkové kapli v Cipíně (Hořice na Šumavě)
· Hluboká nad Vltavou, Alšova jihočeská galerie
Pieta zobrazuje Pannu Marii v hluboké bolesti s mrtvým Kristem v klíně. Výjev následuje po Kristově ukřižování a sejmutí s kříže a je izolován z výjevu Kristova oplakávání. Téma se formuje v sochařství kolem roku 1300 na základě výtvarných i literárních předobrazů. Sousoší mělo primárně devoční funkci: bylo určeno k individuálnímu vnímání zblízka, kontemplaci, modlitbě a náboženské komunikaci. Základní významová rovina piety vychází z výkladu Panny Marie jako prostřednice lidské spásy a vykoupení, který ji personifikuje jako církev nabízející Kristovo svátostné tělo k adoraci a přijímání. Původ Cipínské piety je nejspíše spojen s krumlovským klášterem klarisek, jemuž obec Cipín patřila. Těžké poškození původní hmoty, které tolik ovlivňuje dnešní vizuální působení piety, je možné spojit s ikonoklasmem, vyvolávaným zvláště takto emočně silně působícími díly.
· Petr Parléř, parléř Jindřich, Mistr Osvald a svatovítská huť, 1373, kopie z roku 1929
· Patinovaná sádra (originál bělohorská opuka, polychromie)
· Praha – Hrad, katedrála sv. Víta, kaple sv. Václava, římsa stěny oltáře sv. Jana Evangelisty (originál)
· Praha – Hrad, Správa Pražského hradu (kopie)
Socha sv. Václava je po právu považována za „inkunábuli“ krásného slohu, k němuž odkazuje ladný, do prostoru rozvedený esovitý postoj, formální dokonalost sochařského zpracování, jemnost provedení detailů zbroje i idealizace obličeje. Podobu tváře předurčila projekce světcovy lebky, umístěné v relikviáři na menze oltáře ve svatováclavské kapli, na níž spočívala koruna českých králů. Po vzoru „rukou neutvořených“ obrazů tak socha sv. Václava mohla naplňovat roli zástupce předobrazu, umožňovat zázračné spojení s předobrazem či evokovat přímou totožnost s ním. Autorství sochy, především její návrh, ale i dokonalost provedení je možné snad spojit přímo s vedoucím hutě Petrem Parléřem či s některým z vynikajících kameníků hutě. Socha představuje odklon od parléřovského naturalismu směrem k dokonalé a idealizované formě. Na podobě vzniku sochy měl nepochybně podíl i císař Karel IV., tvůrce ideového programu katedrály a též iniciátor rozvoje úcty ke sv. Václavovi.
• Praha, Svatovítská huť, asi 1375–1380
• Opuka, zbytky původní polychromie
• Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou
· Praha, Petr Parléř a svatovítská huť, 1384 nebo krátce předtím
· Opuka, polychromie
· Plzeň, katedrála sv. Bartoloměje, hlavní oltář
· ŘKF Plzeň u katedrály sv. Bartoloměje
· Kopie Oldřich Hejtmánek 2000 (podle odlitku z roku 1941)
· Pryskyřice, polychromie
· Západočeská galerie v Plzni
Plzeňská madona je nejen jedním z klíčových příkladů rané fáze krásného slohu, ale především nejvýznamnějším příkladem kultického díla, kterému je kontinuálně od jeho vzniku až po současnost prokazována náboženská úcta. Původně zřejmě reprezentovala Mater domus, symbol a ochránkyni farního kostela sv. Bartoloměje, jehož správci a stavebníky byli němečtí rytíři. Ke vzniku samostatné úcty k soše Madony přispěla těžká zkouška, kterou město prodělalo při husitském obléhání v letech 1433–1434. Odchod husitských vojsk byl vnímán jako zázrak a madona získala status ochranitelky obce – městského paladia. Osvobození od kacířů určilo také nový kolektivní význam madony jako symbolu katolické pravověrnosti města. Tyto myšlenky každoročně připomínal Nový svátek slavený na paměť odchodu husitských vojsk z města vždy první neděli po svátku sv. Stanislava. Madona na mariánském oltáři byla obdarovávána votivními dary a nejpozději v 16. století získala pověst zázračnosti. Tento kult se rozvinul v 17. století, kdy se stala divotvůrkyní, která město zbavila morové rány v roce 1680. Socha je od té doby ctěna jako starobylé paladium a zázračná ochránkyně města Plzně. Po vzniku plzeňského biskupství v roce 1993 se stala patronkou plzeňské diecéze. Madona plzeňská je na základě formálních znaků a zprávy o udělení odpustků Janem z Jenštejna k ranním mariánským mším a čtvrtečním mším Božího těla v kostele sv. Bartoloměje datována k roku 1384. Její materiál, sochařská koncepce i způsob opracování dokládají vznik v pražské katedrální huti. Za autora konceptu komplexní obrazové formy krásné madony, spojující aktualizované náboženské významy s vysoce estetizovanou a dokonalou formou, bývá považován anonymní příslušník hutě zvaný Mistr Krumlovské madony. Zdá se nám opodstatněné spojovat sofistikovaný koncept krásné madony a krásné piety přímo s vedoucím hutě, Petrem Parléřem.
• Praha, kolem 1380
• Třeboň, Augustiniánský klášterní kostel sv. Jiljí (?)
• Smrkové dřevo, původní polychromie
• Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou
· Praha, 1396
· Tempera a zlacení, lipové dřevo potažené plátnem
· Původ neznámý, druhotně v oltáři kaple
zámku Březnice u Příbrami
· Biskupství českobudějovické,
zapůjčeno do Národní galerie v Praze
Madona z kaple březnického zámku je slohově velmi přesnou kopií nedochované byzantské ikony, která byla uložena v klášteře augustiniánů-kanovníků v Roudnici nad Labem a již měl ve zvláštní úctě arcibiskup Jan z Jenštejna. Podle tradice namaloval tento posvátný roudnický obraz sám sv. Lukáš, a jak ukazuje březnická kopie, šlo o takzvanou černou madonu. Tento ikonografický typ se pojil s představami Marie-Církve jako nevěsty z Písně písní, jež je „černá, ale přece půvabná“ (Pís 1,5), jak praví puncovaný nápis v Mariině svatozáři (tento prvek je originálním vkladem kopisty, případně konceptora obrazu, a zcela jistě se na původní ikoně nenacházel). Kopie roudnické ikony byla pořízena za panování Václava IV. v roce 1396 a je pravděpodobné, že pokyn k jejímu pořízení vyšel přímo od krále. Vedl ho k tomu zřejmě záměr napodobit starý zázračný svatolukášský obraz.
· Praha, kolem 1410
· Lipové dřevo, původní polychromie (inkarnát) a novodobá polychromie (zlacení)
· Plzeň, bývalý dominikánský klášter, kaple Panny Marie (?)
· Muzeum středního Pootaví Strakonice
Madonu z dominikánského kláštera spojuje s Plzeňskou madonou vysoká koruna a vejčitá melancholická tvář s vysokým čelem odkazující k ikonám Matky Boží. Odlišné je stranové obrácení umístění Ježíška. Ikonografie gest dominikánské madony naproti tomu odpovídá Madoně z Tismic. Původní lokaci madony klade literatura do klášterního kostela sv. Markéty v Plzni či do kaple Panny Marie tamtéž. Klášter byl pohřebištěm plzeňské a západočeské nobility, včetně Švihovských z Rýzmberka; zde předpokládáme donátora sochy. Není vyloučeno, že socha krásné madony reprezentovala Mater domus kláštera. O devoční úctě k soše svědčí závěť z konce 15. století, kultickou úlohu zřejmě plnila po husitských válkách i při ceremonii Nového svátku, kdy putovalo procesí z farního chrámu do dominikánského a odtud do františkánského klášterního kostela.
· Petr Parléř a svatovítská huť, kolem 1375, odlitek z roku 1993
· Patinovaná sádra (originál: pískovec, polychromie)
· Praha – Hrad, katedrála sv. Víta, dolní triforium (originál)
· Praha – Hrad, Správa Pražského hradu (odlitek)
Busta české královny a římské císařovny Anny Svídnické (1339–1362), třetí manželky Karla IV., je umístěna naproti bustě Anny Falcké, druhé ženy Karla IV. Podobizna Anny Svídnické se v literatuře hodnotí vysoce jako dílo předjímající krásný sloh. Je to dáno především typikou mladistvé, plasticky klenuté tváře, transformované následně parléřovským sochařstvím v obličejový typ tzv. krásné madony.
· Praha, 80. léta 14. století
· Hrušňové dřevo (?), zbytky polychromie
· Hydčice (o. Klatovy), soukromý majetek; později Plzeň,
v majetku prof. Josefa Klofata; asi roku 1945 odvezeno
do Německa; 1952–1988 Curych, Sammlung Emil Bührle
· Mnichov, Bayerisches Nationalmuseum
Drobné sošky mohly sloužit pro domácí užívání objednavatelem, ale také jako modely pro zlatnická nebo větší sochařská díla. Přechody mezi různými způsoby použití byly plynulé a proměnlivé, takže dílo původně koncipované jako dílenská předloha mohlo později sloužit soukromé zbožnosti apod. Soška vykazuje známky zbožné úcty, jako je dotýkání se a líbání povrchu; špatná kvalita dřeva s několika suky naznačuje, že asi nebyla zamýšlena jako sběratelský předmět. V kompozici a hlavních motivech draperie předjímá soška monumentální kamenné madony z vrcholné fáze krásného stylu. Poloha dítěte, jeho labilní umístění nad volnou nohou Panny Marie, je oprávněně považována za jednu z klíčových invencí v přístupu k statuarice sochy v rámci parléřovské hutě. Oproti tvarové preciznosti vrcholných děl krásného slohu zde převažuje formální uvolněnost, která může být příznakem ne zcela dotvořené invence, jež se stala součástí výrazového repertoáru krásného slohu.
· Praha (?), 80. léta 14. století
· Tempera, dřevo potažené plátnem
· Šternberk, klášter augustiniánů-kanovníků (?)
· Národní památkový ústav, územní památková správa
v Kroměříži, Státní hrad Šternberk
Klášter augustiniánů-kanovníků ve Šternberku založil v roce 1371 Albrecht ze Šternberka, někdejší magdeburský arcibiskup, biskup litomyšlský a blízký rádce Karla IV. Pravděpodobně pro klášterní kostel vznikl oltář, z něhož se dochovala čtyři úzká a vysoká křídla, minimálně dvě z nich oboustranně malovaná. Křídla nesou každé po jedné postavě sv. panny z proměnlivého souboru quattuor virgines capitales. Za nejpravděpodobnější podobu nástavce lze považovat formu otevřeného tabernáklu obdélného půdorysu, v němž stála ústřední socha Panny Marie a k jehož zadní desce byla připevněna vždy dvojice dochovaných křídel. Tabernákl bylo možno křídly uzavřít jak z boku, tak zpředu. Postavy světic jsou neobyčejně štíhlé, zaujímají graciézní postoje a typika jejich tváří se odvolává na vzory v díle Mistra Třeboňského oltáře, který byl činný jak pro mateřský klášter v Roudnici, tak pro sesterskou kanonii v Třeboni.
· Petr Parléř a svatovítská huť, před 1385, odlitek z roku 1993
· Patinovaná sádra (originál polychromovaná opuka)
· Praha – Hrad, katedrála sv. Víta, dolní triforium (originál)
· Praha – Hrad, Správa Pražského hradu (odlitek)
Triforiová portrétní zobrazení jednadvaceti osob tvoří unikátní sochařskou galerii. Umístěna je v chóru katedrály nad lomenými oblouky arkád, kde jsou nad průchody v pilířích osazena poprsí v životní velikosti, která zobrazují členy královské rodiny, arcibiskupy, kanovníky metropolitní kapituly, ředitele stavby a dva architekty. Rozmístění bust od závěru chóru na jih a sever odpovídalo postavení jednotlivců ve společenské hierarchii. O funkci galerie se v literatuře hojně diskutuje; měla snad především memoriální poslání, připomínala zásluhy jednotlivců o stavbu a též symbolizovala jejich trvalou účast při liturgických obřadech, která napomáhala spáse jejich duší. Busta kanovníka Václava z Radče (ředitelem stavby 1380–1418) je umístěna v severním rameni chóru směrem do transeptu, naproti bustě prvního architekta katedrály Matyáše z Arrasu. Je jediná provedena v opuce a byla vložena do maltového lůžka poté, co byl z místa odstraněn jiný reliéf. Radeč je zobrazen jako příslušník duchovního stavu v klerice a svrchní pláštěnce (mozzetta), zapnuté na knoflíčky. Formální zpracování jeho busty je v rámci souboru výjimečné; představuje jednu z raných formulací tzv. krásného slohu a dokládá jeho vznik v pražské parléřovské huti.
· Praha, 1395
· Tempera na lipovém dřevě potaženém plátnem
· Praha – Hrad, katedrála sv. Víta,
kaple sv. Šimona a Judy, umístěno poblíž hrobu
kanovníka Jana z Jeřeně († 15. května 1395)
· Národní galerie v Praze
Nejstarší dochovaný epitaf z našeho prostředí byl namalován v pražské dílně na paměť Jana z Jeřeně, kanovníka svatovítské kapituly. Původní podélná deska nesla kompozici složenou z figury trůnící madony, s postavou zemřelého uprostřed a s dvěma apoštoly Bartolomějem a Tomášem – vpravo. Deska byla v minulosti rozříznuta na dvě poloviny, přičemž byla až na nepatrný fragment odstraněna postava zemřelého. Jeřeňův epitaf je klíčovým malířským dílem českého krásného slohu jednak pro své datum vzniku (1395 či nedlouho poté) a jednak tím, že zde vidíme formální rysy krásného slohu v ojedinělé čistotě. Malíř epitafu navazoval na dílo Mistra Třeboňského oltáře, jak dokládají zejména paralely mezi postavami apoštolů na obou celcích. Nápadná je rovněž příbuznost s vrcholnými díly sochařského krásného slohu, která svědčí pro hypotézu, podle níž tyto sochy vznikaly primárně v katedrálním okruhu navazujícím na tvorbu Petra Parléře.
· Plzeň, kolem 1450
· Lipové dřevo, novodobá polychromie, zlacení
· Švihov, kostel sv. Jiljí, kaple Panny Marie
· ŘKF Švihov, od roku 2014 zapůjčeno
do Domu historie Přešticka
Švihovská madona opakuje vzor Plzeňské madony v mírně pozměněné podobě. Ježíšek žehná a drží zlaté jablko, čímž je zdůrazněna jeho role vládce nad světem. Maria je vysokou korunou charakterizována jako královna nebes. Socha je doložena na oltáři v kostele sv. Jiljí na Švihově od roku 1676, kdy se uvádí jako uctívaná „od nepaměti“. Vznik švihovské sochy jako kultické repliky Plzeňské madony odpovídá předpokládanému objednavateli, Vilémovi IV. Švihovskému z Rýzmberka († 1463). Vazbu Švihovských k Plzeňské madoně odůvodňuje umístění jejich nekropole v dominikánském klášteře v Plzni, v němž se zastavovalo procesí o Novém svátku, oslavujícím zázračnou záchranu Plzně před husitským obležením.
· Plzeň (?), kolem 1480
· Dřevo, mladší polychromie a zlacení
· Cheb, dominikánský klášter sv. Václava, boční oltář
· Plzeň-Slovany, klášter dominikánů, depozitář
Vazba na Plzeňskou madonu není v případě Madony chebských dominikánů příliš konkrétní. Blízký je motiv nabízení diagonálně položeného nahého dítěte, vysoko před hrudí Panny Marie. Stylizace tváří obou postav představuje pozdně gotickou redakci krásnoslohé typologie. Madona je pozůstatkem původního vybavení dominikánského kláštera v Chebu, který se po třicetileté válce ocitl v ruinách. Přesné umístění ani kontext nejsou známy. Vyhloubení zadní strany nasvědčuje určení do oltářní skříně.
• Praha, kol. 1415
• Lipové dřevo, zčásti zachovaná polychromie
• Plzeň, kostel Všech svatých
• Západočeské muzeum v Plzni – Uměleckoprůmyslové oddělení
· Plzeň, kolem 1470
· Lipové dřevo, zbytky původní polychromie
· Původ neznámý, získáno ze Stříbrska
· Západočeská galerie v Plzni
• Praha, Svatovítská huť (?), kolem 1400, kopie z roku 2020
• Opuka, polychromie (originál), sádra, polychromie (kopie)
• Vimperk, kostel Navštívení Panny Marie, hlavní oltář
• ŘKF Vimperk, depozitář Českobudějovické diecéze (originál)
• Národní památkový ústav, územní památková správa v Českých Budějovicích (kopie)
• Jan Maxmilián Seeblumer, František Karel Seeblumer(?), 1672
• Olej na plátně
• Plzeň, katedrála sv. Bartoloměje, sakristie
• ŘKF Plzeň u katedrály sv. Bartoloměje
Dlouhodobě zapůjčeno v expozici muzea církevního umění plzeňské diecéze
V oktávu svátku sv. Václava 5. října roku 1672 se zúčastnili plzeňští měšťané pouti k hrobu sv. Václava ve svatovítské katedrále. Plzeň prezentovala v průvodu poutníků korouhev s obrazem sv. Václava a Plzeňské madony, kterou pohusitská tradice povýšila na symbol katolické pravověrnosti obce. Madona získala podobu Panny oděné sluncem, symbolizující katolickou církev; Maria i Ježíš mají barokní koruny, o jejichž pořízení téhož roku existuje záznam: „Kateřina Teresie Arnoldová […] se svým manželem Jiřím Dominikem Arnoldem ozdobila hlavy Panny Marie a Ježíška drahocennými korunkami, jež z Augšpurku byly zakoupeny.“ Malbu podle legendy provázely neobvyklé potíže – malíř Jan M. Seeblumer nebyl schopen zachytit podobu Panny, která svůj vzhled proměňovala, a práci postoupil svému synovi Františku Karlovi. Ani jemu se však nedařilo podobu Madony zachytit. Téhož roku 1672 sepsal arciděkan Čapek knihu Zázraky Marie, Matky Boží, v níž uvádí zázrak spojený s malířským provedením madony
· Praha, kolem 1400
· Stříbro, zlato, sklo
· Cheb, farní kostel sv. Mikuláše a sv. Alžběty
· ŘKF Cheb, depozitář Biskupství plzeňského
Vzácně zachovaná obrovská procesní monstrance, schránka sloužící k veřejné prezentaci a uctívání Kristova svátostného těla, se ke krásným madonám vztahuje jako prominentní příklad architektury krásného slohu. Připomíná točité schodiště transeptu svatovítské katedrály, považované za nejvlastnější protějšek krásných madon v architektuře. Dynamizace příznačná pro pozdní gotiku vzniká natáčením polygonálních baldachýnů. Druhá analogie ke krásným madonám: jde o prvotřídní, formálně dokonalý a drahocenný artefakt, který hraje zásadní roli v rámci mariánského a eucharistického kultu, strmě rostoucích na přelomu 14. a 15. století. Další analogii mezi velkou procesní monstrancí a krásnou madonou představuje jejich sociálně-náboženský rozměr – stávaly se prostředkem konstruování a stvrzování identity farní obce při veřejných rituálech.
· Praha, 80. léta 14. století
· Lipové dřevo, zbytky původní polychromie
· Kozojedy, kostel sv. Mikuláše, severní boční oltář Panny Marie
· ŘKF Kralovice, zapůjčeno do Muzea a galerie severního
Plzeňska v Mariánské Týnic
Madona z Kozojed patří k nejlepším ukázkám kvality a bohatství sochařské tvorby v Čechách v období formování krásného stylu. Ikonografie se přidržuje inovací šedesátých let, spočívajících v inscenování významů pomocí pohybu a aktivace atributů. Majitelem krašovského panství, k němuž obec Kozojedy patřila, byl pravděpodobně Albrecht (starší) z Kolovrat († 1391), známý mariánský ctitel, podporovatel církve, fundátor a objednavatel umění vysoké úrovně. Albrecht disponoval četnými kontakty v nejvyšších kruzích království a po mnoho desetiletí zastával významné dvorské úřady. Kozojedská madona byla původně opracována i na zádech, můžeme tedy předpokládat její určení k instalaci na konzolu v kostelním interiéru, k obcházení a vnímání z různých stran. Tradiční připisování do díla Mistra Žebrácké madony se dnes nezdá nezbytné; vedle podobných rysů vystupují i zásadní odlišnosti.
• Praha, po 1400
• Tempera a zlacení, lipové dřevo potažené plátnem
• Praha, katedrála sv. Víta, Metropolitní poklad
• Arcibiskupství pražské, Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze
· Praha, kolem 1410
· Tempera a zlacení, borové dřevo potažené plátnem
· Neznámého, snad českokrumlovského původu, od roku 1811
v kostele sv. Trojice na budějovickém předměstí
· Hluboká nad Vltavou, Alšova jihočeská galerie
Mariánský obraz je nejstarší replikou slavné Roudnické madony z dílny Mistra Třeboňského oltáře. Marie je korunována, je symbolem církve a zároveň královnou nebes. Od svého vzoru se svatotrojický obraz liší zejména rámem, který je zdoben postavami a polopostavami světců. Tento výzdobný a významový prvek převzalo české prostředí z italského malířství či z ikonopisu a nahradilo jím rámy s vloženými relikviemi, dodnes ještě výjimečně dochované. Obraz se dostal do jižních Čech zřejmě v souvislosti s českokrumlovským exilem pražských kapitulárů v době husitských válek. Postavy světců pravděpodobně označují oltář, k němuž byl obraz prvotně určen. Na rámu se objevují zemští patroni, apoštolové a svaté panny. Na horní liště rámu je zobrazena enigmatická skupinka se sv. Václavem (?), biskupem a další skupinou postav bez svatozáří.
· Praha, počátek 15. století nebo kolem 1410, odlitek 1951
· Sádra, polychromie (originál lipové dřevo, polychromie)
· Tismice, kostel Nanebevzetí Panny Marie,
hlavní oltář (nezvěstný originál)
· Regionální muzeum v Kolíně, pobočka Podlipanské
muzeum v Českém Brodě (odlitek)
Kompoziční typ tismické Marie je velmi blízký Plzeňské madoně, i když ve stranově otočené variantě. Maria je zobrazena jako korunovaná královna nebes, její tělesné nanebevzetí symbolizuje srpek měsíce s lidskou tváří. Obrazový typ pojmenovaný Assumpta spojuje témata ženy sluncem oděné z Apokalypsy a vidění tiburtinské sibyly. Oslavení Panny Marie na nebesích bylo aktualizováno v době církevního schizmatu před husitskými válkami, přičemž představovalo symbol jednotné církve. Při formulaci obrazového typu sehrála klíčovou roli Assumpta z chóru svatovítské katedrály v Praze. Právě tismická socha reprodukuje vzor z katedrály v nejčistší podobě. Madona se do Tismic dostala údajně v dramatickém roce 1419 ze smíchovské kartouzy v Praze.
• Praha, Mistr Madony ze Žebráku, mezi 1375–1390
• Lipové dřevo, polychromie, zlacení
• Žebrák, kostel sv. Vavřince, boční oltář Panny Marie
• Arcibiskupství pražské, zapůjčeno do Národní galerie v Praze
· Petr Parléř a svatovítská huť, před 1385, odlitek z roku 1993
· Patinovaná sádra (originál polychromovaná opuka)
· Praha – Hrad, katedrála sv. Víta, dolní triforium (originál)
· Praha – Hrad, Správa Pražského hradu (odlitek)
Triforiová portrétní zobrazení jednadvaceti osob tvoří unikátní sochařskou galerii. Umístěna je v chóru katedrály nad lomenými oblouky arkád, kde jsou nad průchody v pilířích osazena poprsí v životní velikosti, která zobrazují členy královské rodiny, arcibiskupy, kanovníky metropolitní kapituly, ředitele stavby a dva architekty. Rozmístění bust od závěru chóru na jih a sever odpovídalo postavení jednotlivců ve společenské hierarchii. O funkci galerie se v literatuře hojně diskutuje; měla snad především memoriální poslání, připomínala zásluhy jednotlivců o stavbu a též symbolizovala jejich trvalou účast při liturgických obřadech, která napomáhala spáse jejich duší. Busta kanovníka Václava z Radče (ředitelem stavby 1380–1418) je umístěna v severním rameni chóru směrem do transeptu, naproti bustě prvního architekta katedrály Matyáše z Arrasu. Je jediná provedena v opuce a byla vložena do maltového lůžka poté, co byl z místa odstraněn jiný reliéf. Radeč je zobrazen jako příslušník duchovního stavu v klerice a svrchní pláštěnce (mozzetta), zapnuté na knoflíčky. Formální zpracování jeho busty je v rámci souboru výjimečné; představuje jednu z raných formulací tzv. krásného slohu a dokládá jeho vznik v pražské parléřovské huti.
· Praha, kolem 1395
· Tempera a zlacení, lipové dřevo potažené plátnem (deska)
· Dřevo, polychromie a zlacení (rám)
· Praha, katedrála sv. Víta
· Arcibiskupství pražské, Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze,
zapůjčeno do Národní galerie v Praze (deska)
· Národní galerie v Praze (rám)
Pražská katedrála patřila k nejdůležitějším centrům krásného slohu nejen v českém, ale i v evropském měřítku. K jednomu z mnoha desítek oltářů byla určena i deska s Madonou svatovítskou, vložená do rámu zdobeného vyřezávanými medailony. Ty zobrazují čtyři zemské patrony, kteří byli v katedrále pohřbeni: Václava, Vojtěcha, Víta a Zikmunda. V rozích rámu jsou vyobrazeni andělé s nápisovými páskami, na nichž jsou zapsány verše mariánské antifony Regina coeli laetare (Vesel se, nebes královno). Sestavu rámových medailonů doplňují polofigury sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty na horní liště rámu, postava mnicha či opata (asi sv. Prokopa) a proti němu klečící postava donátora s arcibiskupskými atributy – mitrou a paliem. Jde nejspíše o třetího pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který se tak znovu ukazuje jako klíčová postava pro formování umění krásného slohu. Střední obraz Madony s dítětem se stal uctívaným a napodobovaným prototypem, který v 15. století následovalo mnoho devočních kopií. Ukazuje Pannu Marii s hlavou pokrytou pláštěm, ale nekorunovanou, což jí vyneslo někdy užívané označení „Beata“. Matka drží syna na svém pravém boku a natáčí jej tak, jako by jeho nahé tělo prezentovala věřícímu k adoraci.
· Jindřichův Hradec (?), kolem 1410
· Dřevo, novodobá polychromie
· Deštná, kostel sv. Ottona, boční oltář
· ŘKF Deštná, depozitář Biskupství českobudějovického
Kostel sv. Ottona v Deštné byl vystavěn řádem německých rytířů po roce 1255. Komendu německých rytířů v Jindřichově Hradci podporovali páni z Hradce. Třebaže němečtí rytíři patronátní právo ke kostelu v Deštné později ztratili, je pravděpodobné, že byli do Deštné za faráře nadále dosazováni. Objednávku sochy Panny Marie, která těsně navazuje na sochu Madony plzeňské, lze vysvětlit řádovou a snad i personální vazbou mezi plzeňskou a jindřichohradeckou komendou, potažmo správou farního kostela v Deštné. K roku 1410 je v Jindřichově Hradci komendátorem bratr Oldřich z Plzně. Madona z Deštné věrně sleduje ikonografický a formální vzor Madony plzeňské. Dítě je vykloněno k vnímateli a jablkem, které drží v obou rukou, se prezentuje jako druhý Adam. Tvarosloví záhybů odpovídá původním formám krásného slohu, sochu tak lze datovat do doby snad již kolem roku 1410, kdy je doložena možnost kontaktu s komendátorem německého řádu z Plzně.
· Norimberk a Plzeň (?), kolem 1430
· Lipové dřevo, původní polychromie,
fragmenty cínovaného reliéfu
· Plzeň, františkánský klášterní kostel Nanebevzetí
Panny Marie, hlavní oltář
· ŘKF Plzeň u katedrály sv. Bartoloměje,
zapůjčeno do Národní galerie v Praze
Socha Madony františkánské je zpracována dle vzoru Plzeňské madony, včetně barevnosti. Shoduje se jak způsob diagonálního držení nahého dítěte před tělem, tak jeho nabízení divákovi. Změna formátu a proporcí, tuhnoucí postoj či uvolnění draperiového rytmu signalizují delší časový odstup od předlohy. Technologickým novátorstvím je cínovaný a zlacený reliéf (tzv. presbrokát) na plášti. Madona vznikla pravděpodobně z kultických důvodů v období těsně po obléhání Plzně husitskými vojsky, v době zavedení tzv. Nového svátku (1434). Slavnost zahajovala bohoslužba ve farním kostele, odkud směřoval průvod do dominikánského a františkánského kláštera. Pořízení sochy tak asi souviselo s konstruováním jednotné identity obce věrné papežství, kterou mj. symbolizovala Plzeňská madona
· Plzeň, kolem 1440
· Dřevo, bez polychromie
· Neznámého původu, získáno ze Stříbrska
· Západočeské muzeum v Plzni
Madona ze Západočeského muzea je jednou z předpokládaných replik Plzeňské madony, která vznikla v Plzni, v první polovině 15. století, snad z kultických důvodů. Na rozdíl od svého vzoru ovšem dítě Madony ze Stříbrska neopakuje držení jablka oběma rukama. Jablko v levé svěšené ruce je nabízeno či podáváno divákovi. O původu sochy není blíže nic známo; na základě řezbářského tvarosloví je řazena do společné dílny s Madonou z Kostelce u Stříbra (kolem 1430), která též replikuje Plzeňskou madonu, ovšem v podobě Assumpty, (nevystaveno). Obě sochy vytvořila blíže neznámá, snad plzeňská řezbářská dílna, která působila v době po zavedení Nového svátku v Plzni, kdy se typ Plzeňské madony začal multiplikovat, s poukazem na příslušnost k ideálu tradiční nerozdělené církve a též jako vyjádření kontinuity a návaznosti na předhusitskou dobu. Obě repliky vznikly velmi pravděpodobně za přímé znalosti devočního originálu.